O bezmoci pečujících i klientů

O bezmoci pečujících i klientů

Pečujeme nepřetržitě 29 let o potomka ve 4. stupni závislosti, s plným a nezbytným nonstop servisem. Oba rodiče jsme již dávno značně unavení, nemocní a sami také v invalidním důchodu. Dlouhé roky jsme slýchávali, že všechny problémy vyřeší, již od roku 1995(!) připravovaný, zákon o sociálních službách. Věřili jsme, že když ho nyní připravovali i sami lidé s postižením, bude kvalitní. Co se však stalo? Poskytovatelé nemají peníze na mzdy zaměstnanců a nutný provoz, klienti nemají peníze na zdražené až předražené služby. Ještě musím pro jistotu zdůraznit, že jsme si „náš osud“ nezavinili, byl nám „dán do vínku“ nezodpovědnými lékaři.

Mnoho nářků způsobuje paradoxně sama existence zákona o sociálních službách, respektive prováděcí vyhláškou nastavené parametry. Uživatelé si stěžují, že jimi užívané služby zdražily tak, že je již nadále nemohou, za nových podmínek a výše plateb, využívat. Díky tomu ale může logicky také vznikat zcela mylný dojem, že klienti záměrně nevyužívají příspěvek na nákup služeb. Realita je taková, že ceny za poskytované placené a doplácené služby si většina poskytovatelů stanovila nuceně na samé horní hranici, když tyto jsou již samotnou vyhláškou č. 505/2006 Sb. stanoveny bohužel naprosto nereálně. Zákon tak neřeší to podstatné. Rozpor nabídky a poptávky, respektive poptávku, díky nereálným cenám, zcela utlumuje, aniž se pozitivně změní a vyřeší životní situace potřebných klientů a jejich rodin!! Pečovatel, člen rodiny, tak zůstává v důsledku nejlevnější, vlastně vydíranou až otrockou pracovní silou. Ignoruje se totiž cena jeho práce a rovnost postavení při poskytování přímé péče v porovnání s profesionálem. Pokud vezmeme za normu 100,- Kč. za hodinovou práci profesionálního osobního asistenta, jak stanovuje již zmíněná prováděcí vyhláška č.505/2006 Sb., což je zároveň částka, při které jsou profesionálové tuto velmi náročnou a zodpovědnou práci ochotni vůbec vykonávat, pak by logicky musel pro lidi ve 4. stupni, kteří potřebují stálou, nepřetržitou celodenní a celonoční přímou péči, příspěvek činit asi 73 000,- Kč. Jen tak by si každý z takto postižených mohl bez obav najímat a vyplácet profesionální asistenty opravdu sám. Poskytovatelé by nemuseli psát granty, ministerstva, kraje a obce by je nemuseli draze a sporně administrovat. Tak by se mnoho ušetřených prostředků mohlo využít správným a potřebným způsobem. Za stávajících 12 000,- Kč totiž může poskytovat nepřetržitou přímou péči právě pouze člen rodiny. Jeho hodinová "mzda" činí totiž pouhých cca 15,-Kč. Nemyslí se tedy přinejmenším ani na stále vzývané ekonomické ukazatele. Pečovatel totiž navíc logicky opravdu není robot a až příliš často se přeci nutně "rozbije" takovýmto životem daleko rychleji sám. Pak je péče přenesena na nepoměrně dražší, v ústavu. Taková situace destruuje duševní zdraví celé široké rodiny, způsobuje nejčastěji ztrátu profese a nadějí v pozitivní budoucnost pro postiženého i pro pečovatele. Následný a častý rozpad rodiny pak v důsledku obludně ničí lidské osudy a působí i značné ekonomické ztráty.

Pečovatel i postižený potřebují ze všeho nejvíc cítit pevnou půdu, tedy jistotu a přesvědčení, že nejsou "obtížnými žebráky", a že jejich život má stejnou cenu, hodnotu a význam, jako každý jiný. Jedinou cestou je snaha o "normalizaci" jejich života, neboli důslednou a stále vzývanou inkluzi. Bude zřejmě, bohužel, potřeba ještě dlouhý čas, úsilí a silných hlasů, než se situace začne opravdu rozumně a pozitivně měnit. Zatím jsou na stole stále další novely, směřující opačným směrem. Poukazuje se na nedostatek financí. To je k smíchu. Pokud by komunita lidí ve stejné situaci opravdu začala "křičet", tak by se věci jistě hýbaly správným směrem. Zatím vítězí lobbing ústavů, betonářů, chemiků a farmaceutů a jejich finanční zájmy. Nedávno jsem na Čt1 viděl informaci, že podnikatelé objevují atraktivitu podnikání v sociální oblasti. Stejný den se uváděl v jiném pořadu případ nebývalého zájmu o LDN v Chebu, který přerostl až ve vyhrocený spor. Uvádělo se, že na takovém zařízení lze reálně vydělat až desítky milionů ročně. Ošizením klientů a nafukováním výkazů práce. Pokud nebudeme opravdu hlasitě křičet, tak nás, romantiky od přírody, smetou tito lobbističtí „vlkodlaci“ i s našimi romantickými sociálními představami.

Bohužel, realita je více než odporná. Je jen jediná cesta. Křičet, protestovat a tlačit, neboli bojovat za naše oprávněné zájmy. I my všichni, pečující a klienti, jsme voliči, plátci daní a odvodů. Je třeba to stále připomínat a zdůrazňovat

 .

David, Dagmar a Jan Remešovi

Praha, 21. 7. 2010